Od 19. srpna do 31. října 2010 probíhá v Muzeu města Brna na hradě Špilberk výstava Brněnské stopy Adolfa Loose. Tento výstavní a publikační projekt ideově navazuje na výstavu Adolf Loos – dílo v českých zemích, která byla nedávno uspořádána v Muzeu hlavního města Prahy. Společně s novou výstavou je v Brně, Loosově rodném městě, reprizována také zmíněná výstava pražská.
   
    Po úspěšné památkové obnově pražské Müllerovy vily, dokončené v roce 2000, zahájilo přímo ve vile svou činnost Studijní a dokumentační centrum Adolfa Loose. Výsledky průběžné badatelské činnosti byly prezentovány v roce 2003 v Plzni na Mezinárodním sympoziu Dílo a rekonstrukce, uspořádaném u příležitosti 70. výročí úmrtí Adolfa Loose. Několikaletý systematický výzkum završila pak výstava Adolf Loos – dílo v českých zemích, jejíž autorkou včetně obsáhlého katalogu byla kurátorka Müllerovy vily Maria Szadkowska. Spoluautorkou byla americká badatelka Leslie van Duzer. Na průzkumu Loosova díla v Brně a v Hrušovanech u Brna s přihlédnutím k dílu Loosova otce, brněnského sochaře a kameníka Adolfa Loose st., spolupracovala Dagmar Černoušková.

    Osobnost a dílo jednoho z nejslavnějších brněnských rodáků, architekta Adolfa Loose (10. prosince 1870 Brno – 23. srpna 1933 Kalksburg u Vídně), vzrušuje již několik generací historiků umění a teoretiků architektury. Loosovy přesahy mimo obor architektury, přátelské kontakty s vídeňskou intelektuální a uměleckou bohémou, interesantní klientela, ale především jeho neúnavné hledání „kultury každodennosti“, jsou dnes přitažlivé i pro badatele z oborů sociologie, literárních věd, teatrologie, germanistiky apod.
    Architekt Adolf Loos se řadí mezi nejvýznamnější osobnosti klasické architektonické moderny, tedy po bok F. L. Wrighta, Le Corbusiera či Miese van der Rohe. Své teoretické úvahy zformuloval již před první světovou válkou. Jeho esej Ornament a zločin (1908) je považován za nejvýznamnější text z teorie architektury a kultury 20. století. Mezi nejdůležitější Loosovy stavby a interiérové realizace patří Café Muzeum (1899) a American bar (1908) ve Vídni, vila Karma ve Švýcarsku (1903-06 a 1909-12), obchodní dům Goldmann & Salatsch na Michalském náměstí ve Vídni (1909-11), vídeňské vily Steiner (1910), Scheu (1912-13), Mandl (1916), Strasser (1918-19), Rufer (1922), Moller (1926-27), dům básníka Tristana Tzary v Paříži (1925-26), nerealizovaný projekt domu pro Josephinu Bakerovou (1927) a Müllerova vila v Praze (1928–30), považovaná za nejvyspělejší Loosovo dílo.

    Adolf Loos je obecně považován za Rakušana, neboť převážná část jeho života i díla je spojena s Vídní. Své vrcholné dílo, Müllerovu vilu, však realizoval v Praze, v hlavním městě někdejšího Československa, jehož občanem se stal po rozpadu rakousko-uherské monarchie.
    V českých zemích vytvořil Adolf Loos řadu realizací: během dvou etap (1907–1908 a 1928–1933) působil v Plzni, kde navrhoval především bytové interiéry. Mezitím následovalo několik projektů a realizací v Brně, v Praze a také jinde na Moravě a v Čechách. Vyvrcholením jeho díla se stala stavba rodinného domu pro Dr. Ing. Františka Müllera v Praze. Při stavbě Müllerovy vily Loos plně uplatnil koncepci uspořádání obytného prostoru v duchu tzv. „Raumplanu“, založeného na prostorové a výškové diferenciaci jednotlivých funkčních zón, vzájemně spojených krátkými schodišti.
   
    Loosovy práce pro Brno vždy zůstávaly jaksi na půli cesty. Stejně tak i jeho vztah k rodnému městu. Láskyplné vzpomínky na otce a na jeho kamenickou dílnu, kde jako malý chlapec objevoval svět, byly zastíněny nenávistí k přísné a tvrdé matce. Po neúspěšných studiích v Jihlavě, Melku a Liberci přinesla vykoupení maturita na německé uměleckoprůmyslové škole v Brně, kde byli jeho spolužáky pozdější absolventi vídeňské Akademie Otto Wagnera a posléze významní protagonisté vídeňské a evropské architektonické scény – Josef Hoffmann, Leopold Bauer, Hubert Gessner.
    Pravděpodobně z důvodu nesouladu mezi architektem a stavebníkem bylo předčasně ukončeno Loosovo angažmá u Karla Herolda, jeho prvního brněnského klienta. Bezesporu větší porozumění našel u Viktora Bauera, kterému navrhl vilu a snad i hlavní tovární budovu cukerní rafinerie v Hrušovanech u Brna. Oba muže také jistě spojovaly kontakty s vídeňskými kulturními kruhy. Nepochybně na Loosovu přímluvu se dal Viktor Bauer v roce 1914 portrétovat architektovým přítelem Oskarem Kokoschkou. O pět let později jej portrétoval také Egon Schiele. Když pak v polovině dvacátých let pracoval Loos na adaptaci Bauerova zámečku v areálu jeho vyhořelého starobrněnského cukrovaru (tzv. zámeček na výstavišti), která je dnes prakticky jedinou konzistentní brněnskou Loosovou realizací, ani tato nebyla zřejmě definitivně dokončena. Předčasně se uzavřela také slibně se rozvíjející spolupráce s časopisem Bytová kultura a s brněnskými UP závody Jana Vaňka. Poslední Loosova práce pro Brno, Jordanův dům, zůstala jen ve fázi ideové studie. Ztroskotala zřejmě na malosti, nepochopení a insolventnosti zadavatele.
    Na půli cesty zůstaly také brněnské oslavy 100. výročí narození Adolfa Loose, iniciované v roce 1970 architektem Františkem Kalivodou, který poukazoval na Loosovy brněnské kořeny. Velkolepé připomenutí této výjimečné postavy dějin kultury konce 19. a první třetiny 20. století měli podtrhnout osobní účastí tehdy ještě žijící Elsie Altmann-Loosová a Oskar Kokoschka. Společně s oslavami pak měla být v Brně v prosinci 1970 uspořádána Mezinárodní konference o ochraně památek moderní architektury. Veškeré dění nakonec proběhlo v mnohem skromnějším a intimnějším rámci. Dodnes zůstal bez odezvy Kalivodův úmysl založit „Cenu Adolfa Loose“ jako podporu a ocenění pro nejlepší studenty a absolventy brněnské fakulty architektury.
   
    Podtitul textu Dagmar Černouškové z katalogu k pražské výstavě, Brněnské stopy Adolfa Loose, zvolili autoři brněnské koncepce výstavy Jindřich Chatrný a Dagmar Černoušková jako její ústřední motto. Stejný titul má také publikace, která výstavu doprovází. Kniha obsahuje podrobnější shrnutí Loosových prací pro Brno a Hrušovany u Brna, ale také kapitoly věnované otci slavného architekta, spolupráci s Janem Vaňkem či iniciativám Františka Kalivody v roce 1970. Zaplňuje tak mezeru v poznání kořenů a díla Adolfa Loose souvisejících s jeho rodným městem. Texty, které nebylo možno takto obsáhle publikovat v katalogu k pražské výstavě, doprovází reprodukce doposud neznámých pramenů, dokumentů a fotografií z veřejných a soukromých archivů.
     Autorem úvodního textu je Markus Kristan, kurátor sbírky architektury ve vídeňské Albertině, kde je uložena pozůstalost Adolfa Loose. Autorkou textu věnovaného brněnským stopám Loosových žáků je Iris Meder, která se systematicky věnuje architektuře středoevropské moderny z okruhu Adolfa Loose a Josefa Franka.
    Publikace vychází zároveň u příležitosti 140. výročí narození jednoho z nejproslulejších brněnských rodáků.
                               
    Jindřich Chatrný a Dagmar Černoušková