První komplexní obnova a rekonstrukce vily proběhly v letech 1981–85. Projekt zpracoval Státní ústav pro rekonstrukce památkových měst a objektů Brno. Projekční tým (ing. arch. Jarmila Kutějová, ing. Josef Janeček, ing. arch. Adéla Jeřábková) vedl ing. arch. Kamil Fuchs, CSc. (1930–1995), syn významného brněnského architekta Bohuslava Fuchse. Investorem byl odbor vnitřních věcí Národního výboru města Brna. Zadání znělo: dům bude sloužit k reprezentaci města a k občasnému ubytování hostů. Veřejnost byla jednoznačně vyloučena. Stavebněhistorické, restaurátorské ani jiné průzkumy provedeny nebyly. Jako jediný zdroj informací sloužily projektantům archivní plány a fotografie ze sbírek Muzea města Brna. Hlavní ambicí projektu bylo uvést vilu do solidního stavebnětechnického stavu a zachránit ji tak do dalších let. Zcela zásadně je třeba oddělit práci projekčního týmu a vlastní realizaci. Investor již v předstihu bez projektové přípravy provedl dílčí odstrojení stavby, při kterém byly zničeny některé původní prvky. Během stavebních prací často velmi striktně doslova vetoval projekt a vyžadoval náhradní řešení. Problematické bylo i působení Stavebního podniku města Brna, hlavního dodavatele stavby. 

Dům neměl žádné statické defekty kromě terasy se schodištěm do zahrady, která byla již při stavbě vily nedostatečně založena. Subtilní ocelové konstrukce skleněných výplní v hlavním obytném prostoru, ale i ocelové rámy oken a dveří v ložnicovém patře vykazovaly značnou míru koroze, způsobenou velkými tepelnými mosty a kondenzací. Byly však jen důkladně očištěny, repasovány a opatřeny tehdy běžně dostupným nátěrem. Možnost dodávky velkoplošných skel ze zahraničí investor zamítl a zasklení provedl ze dvou kusů se střední dělící spárou zatmelenou silikonovým transparentním tmelem. Jediné dochované okno proti onyxové příčce muselo být na příkaz investora zničeno v dokončovací fázi stavby, neboť svou barvou a absencí dělící spáry nebylo „v souladu“ s novým zasklením. Linoleum značky DLW nahradilo domácí PVC. Zaoblená příčka z makassarského ebenu u jídelny byla zajištěna z kratšího výškového rozměru a tato diference byla proti vůli projektantů vyřešena úpravou s vysokým soklem s nevhodným podélným dýhováním. Dochované sanitární předměty v koupelnách a WC a také radiátory z velké části demontovala již před zahájením projektových prací vlastní stavební četa investora, který o jejich zachování na místě ani o uskladnění nebyl ochoten diskutovat. V obou strojovnách spouštěcích oken se zachovaly původní nosné konstrukce, demontované pohonné jednotky byly nově doplněny. Strojovna vzduchotechniky zůstala v téměř původním stavu, dodaly se pouze prvky, které chyběly k funkčnosti systému. Původní kotelna na koks se přeměnila na výměníkovou stanici napojenou na venkovní teplovod. Horní obytná terasa byla nově předlážděna, repliky dlaždic zhotovené ze stejných frakcí kameniva se odlily do přesných forem a položily se podle původního kladečského plánu. Travertinové sokly a hlavy zábradlí terasy jsou původní, stejně tak i konstrukce lavice. Zčásti autentické oplocení bylo doplněno. Nově provedená střecha má živičnou krytinu. Poškozené části venkovních omítek byly nahrazeny v originální struktuře a opatřeny fasádním nátěrem na silikátové bázi v bílé barvě. Vnitřní omítky byly šetrně opraveny a opatřeny výmalbou v bílé barvě.

V roce 2001 zpracoval tým odborníků pod vedením Karla Ksandra stavebněhistorický průzkum vily. V letech 2003–05 byly provedeny restaurátorské průzkumy, které vedl prof. Ivo Hammer, manžel nejmladší dcery stavebníků vily, prof. Daniely Hammer-Tugendhat. Na základě těchto průzkumů a prostudování dokumentace z let 1981–82 bylo konstatováno, že projekt byl na tehdejší dobu vysoce profesionální. Vlastní realizace pak proběhla v rámci soudobých finančních, technických, materiálových a technologických možností.