PIECES OF MIES: REUNION.
LUDWIG MIES VAN DER ROHE: VILA TUGENDHAT A PAVILON BARCELONA
 

30. 12. 2019 – 8. 3. 2020

Když byla před sto osmdesáti lety fotografie slavnostně představena světu, začala nová etapa dějin lidstva. Vědci, umělci či filozofové se snažili od počátku domýšlet, jaké bude využití tohoto nového média, a ihned upozorňovali na jeho nebývalé vlastnosti. Tou zásadní byla schopnost fotografie „zastavit čas“ a mechanicky převést obraz okolní reality na světlocitlivý materiál. Mnozí věřili, že příroda takto „obtiskne“ sebe samu, a vnímali fotografii téměř jako zázrak. „Posvátnost“ první v praxi používané fotografické techniky, totiž daguerrotypie, podtrhovala také její materiální podstata. Jednalo se o mimořádně drahou a náročnou techniku a pořízení každého snímku provázel doslova obřad, na jehož konci vzniklo jedno originální dílo. Fotografie tak dostala do vínku punc neobyčejného předmětu, což ve spojení se schopností zachytit například podobu blízkých lidí vedlo až k její fetišizaci. Již z poloviny 19. století tak známe například šperky, do nichž byly vkládány snímky partnerů či dětí. Fotografie se stala zástupným objektem.

Devatenácté století ale přineslo ještě další kulturní fetišizaci, a to odborně řízenou ochranu památek. Stát začal rozhodovat, které výtvarné dílo a jaká architektura jsou hodny toho, aby beze změny přetrvaly pro další generace. Začala tak vznikat výlučná skupina objektů, které jako by „nepodléhají zubu času“ a mají zůstat na věky sterilně čisté a intaktní. Jedná se myslím také o fetiše svého druhu. Fotografie zachovává obraz objektu, památková ochrana pak zachovává objekt samotný. 

Fotografovat tak přísně a uctivě chráněné památky, jako je vila Tugendhat, se tedy může zdát jako nesmysl. Proč do nekonečna zaznamenávat něco, co by mělo teoreticky vypadat stále stejně? Pro Davida Židlického (*1976) je přesto právě fotografování vily Tugendhat každodenním chlebem a snímky této exkluzivní architektury tvoří podstatnou část jeho tvůrčí činnosti. Bez nadsázky můžeme říci, že není nic, co by zde ještě nefotografoval, a jeho řemeslně dokonalé fotografie jsou součástí všeobecné představy o tom, jak vila Tugenhdhat vypadá. 

Zdánlivě vyčerpané téma letos David Židlický aktualizoval. Prostory vily začal fotografovat unikátní a mimořádně nákladnou technikou velkoformátové instantní fotografie. Absurdita celé situace jako by tím byla dokonána, protože instantní fotografie jsou nepochybně fetišem a jedinečným objektem stejně jako kdysi daguerrotypie. Navíc se specifickým podáním barev a tonalitou, které umožňují ji kdykoliv (a to i jako reprodukci) odlišit od běžné fotografie. V kombinaci s objektem fotografova zájmu jako by se jednalo o „fetiš na druhou“. Ale není tomu tak.

Davida Židlického na zvolené technice fascinuje především možnost vytvořit dílo hned na místě. Celý proces, od postavení fotoaparátu na stativ po hotovou vyvolanou fotografii, pak může (ale také vůbec nemusí) probíhat v řádu minut, a to bez nutnosti opustit stanoviště. Propojení místa, času, autora je tak nesmírně intenzivní a nemá daleko k „obřadům“ fotografie z 19. století. Použití instantní fotografie má ale i další roviny. Je to především velmi omezená možnost proces vzniku snímku dokonale naplánovat a mít jej beze zbytku pod kontrolou. Velkou roli hraje náhoda a chyby se neodpouští, nic nejde vrátit zpět či zopakovat.

To je zásadní moment, který opět spojuje tyto snímky s počátky fotografie jako takové. Výsledná díla pak svojí neotřelou vizualitou a určitou „nečistotou“ naopak popírají tradiční vnímání zakonzervované a dokonale spravované památky. „Fetišizace“ se tím nenásobí, ale spíše popírá, čemuž také odpovídá instalace fotografií v rámci výstavy. Prezentované snímky totiž neprošly žádnou selekcí. Výstava ukazuje vše, co vzniklo, včetně špatně exponovaných či jinak nedokonalých děl. Autor tak nejen obnažuje celý proces, ale také podtrhuje živost celého materiálu. Další fotografie se dále tvoří, a to nejen v Brně, ale také v Barcelonském pavilonu, který je „sesterskou architekturou“ brněnské vily. Obě stavby totiž Mies van der Rohe navrhoval prakticky současně a David Židlický je opět propojuje fyzickou přítomností instantních fotografií z Brna ve Španělsku a naopak. Možná je tento koncept přeci jen trochu mystický a přikládá fotografii trochu větší moc, než ve skutečnosti má. Ale kdo ví? Předsudky jsou pouta a ta do světa umění nepatří…

Lukáš Bártl

atelierzidlicky.eu.

Kurátor: Lukáš Bártl
Autor fotografií: David Židlický
Kurátorky za vilu Tugendhat: Lucie Valdhansová, Barbora Benčíková
Výtvarné řešení a produkce výstavy: Neli Hejkalová
Grafika: Atelier Židlický a Marcela Schneiberková 


Výstavu připravilo Studijní a dokumentační centrum vily Tugendhat a byla realizována s finanční podporou Ministerstva kultury ČR.