15. 12. 2020 – 28. 2. 2021 / posunuto na 15. 6. – 6. 7. 2021
Rodinný dům manželů Tugendhatových byl postaven podle návrhu architekta Ludwiga Miese van der Rohe a jeho spolupracovníků v letech 1929–1930. Jedinečnost brněnské vily spočívá v její formální architektonické čistotě, zasazení do přírodního rámce a vzájemném prolínání prostor, ale i v technickém a konstrukčním řešení a užití ušlechtilých materiálů. Stala se ikonickou stavbou brněnské moderní výstavby a zaujímá významné postavení i v celosvětovém měřítku a v rámci oeuvre jejího architekta. Německý historik architektury a specialista na dílo Miese van der Rohe Wolf Tegethoff ji považuje vedle domu pro Frederica Robieho v Chicagu od Franka Lloyda Wrighta, vídeňské vily Steiner od Adolfa Loose a vily Savoye postavené podle plánů Le Corbusiera za klíčovou stavbu moderní architektury.
Přesto její přijetí v odborném tisku nebylo od začátku jednoznačně pozitivní. Česká odborná veřejnost ji nejprve záměrně ignorovala, a později dokonce kritizovala. Nové dílo Miese van der Rohe bylo poprvé publikováno až více než půl roku po svém dokončení nejprve v zahraničním tisku – v německém odborném časopise Die Form. Zeitschrift für gestaltende Arbeit, vydávaném pro německý Werkbund, kde o ní referuje sám vydavatel časopisu Walter Riezler.
Walter Riezler, Das Haus Tugendhat in Brünn, Die Form 6, 1931, č. 9, s. 321–332.
Jeho článek následně rozproudil na stránkách časopisu pozoruhodnou diskuzi, odehrávající se v rámci dalších dvou čísel. Hned v následujícím čísle položil Justus Bier známou provokativní otázku „Kann man im Haus Tugendhat wohnen?“ (Je možné ve vile Tugendhat bydlet?).
Justus Bier, Kann man im Haus Tugendhat wohnen?, Die Form 6, 1931, č. 10, s. 392–393.
Na jeho článek reagoval komentářem Walter Riezler, který konstatoval, že na nastolenou otázku mohou podat odpověď pouze obyvatelé domu. Hájil svoji dřívější tezi, že Miesova brněnská stavba představuje zrození nového ducha, nové lidství.
Walter Riezler, Kommentar zum Artikel von Justus Bier, Die Form, 6., 1931, č. 10, s. 393–394.
Riezlerovu výzvu přijali sami stavebníci vily, každý svým vlastním dopisem. Zajímavé je, že k diskuzi na stránkách Die Form byli takto vyprovokováni sami obyvatelé domu, a nikoli jeho autor, architekt Ludwig Mies van der Rohe, jak by se dalo očekávat. Manželé Tugendhatovi odmítli názor, že monumentální až patetický obytný prostor dovoluje jen jakési sváteční a výstavní bydlení, a naopak vyjádřili absolutní uspokojení s jeho variabilitou. Tato skutečnost ilustruje mimo jiné i vztah zadavatelů k jejich domu i jeho architektovi – vzájemné porozumění bylo jedním ze zásadních faktorů ovlivňujících výslednou podobu stavby.
Grete Tugendhat, Fritz Tugendhat, Die Bewohner des Hauses Tugendhat äussern sich, Die Form 6, 1931, č. 11, s. 437–438.
Jejich reakci doplnil svým textem na stránkách časopisu Die Form architekt Ludwig Hilberseimer, který teoreticky vysvětlil Miesovu myšlenku rozdělení privátních pokojů od obytného prostoru a jeho vlastní členění pomocí onyxové a makassarské příčky na menší, „útulnější“ části.
Ludwig Hilberseimer, Nachwort zur Diskussion um das Haus Tugendhat, Die Form 6, 1931, č. 11, s. 438–439.
Ludwig Hilberseimer zároveň v listopadu 1931 publikoval další článek o vile Tugendhat v německém architektonickém časopise Der Baumeister, kde na mnoha fotografiích a půdorysech demonstruje novátorské konstrukční a architektonické řešení Miesovy brněnské stavby.
Ludwig Hilberseimer, Grosses Einfamilienhaus in Brünn von Ludwig Mies van der Rohe – Berlin, Der Baumeister 29, 1931, č. 11, s. 423–431.
Celou diskuzi v 11. čísle časopisu Die Form pak uzavírá publikovaná korespondence mezi francouzským levicovým architektem Rogerem Ginsburgerem aka Pierrem Villonem a Walterem Riezlerem, kteří diskutují na příkladu vily Tugendhat i díla Le Corbusiera nad účelným a duchovním přístupem k navrhování budov. Jedná se o druhou tematickou linii celé diskuze, která rozvíjí otázku, zda je vila ve své formální čistotě příspěvkem k tehdejším teoriím o novém, jednoduchém a účelném bydlení, nebo se luxusem použitých materiálů a velkých ploch hlavního obytného prostoru řadí spíše mezi reprezentační vily, jak se domníval zastánce marxistické teorie Pierre Villon. Riezler byl naopak toho názoru, že Miesova architektura rozvíjí dále principy moderního stavění, techniky a hygieny novým, duchovnějším směrem.
Roger Ginsburger, Walter Riezler, Zweckhaftigkeit und geistige Haltung, Die Form 6, 1931, č. 11, s. 431–437.
Ačkoli byla debata na stránkách časopisu Die Form velmi košatá, k mezinárodnímu věhlasu vily přispěli zejména kurátoři Henry-Russell Hitchcock a Philip C. Johnson, když ji prezentovali vedle dalších světově významných staveb moderní architektury na mezinárodní putovní výstavě Modern Architecture: International Exhibition. Výstava byla otevřena 10. února 1932 v Muzeu moderního umění v New Yorku. Fotografie prosklené stěny s průhledem do hlavního obytného prostoru se objevila i na titulní straně výstavního katalogu a pomohla proslavit vilu po celém světě.
Henry-Russell Hitchcock, Philip Johnson, Modern Architecture: International Exhibition, Museum of Modern Art New York 1932.
Jedná se o snímek brněnského fotografa Rudolfa Sandala ml. (1899–1980), který si objednal pravděpodobně přímo architekt Ludwig Mies van der Rohe. V prvních zimních měsících roku 1931 vzniklo přibližně osmdesát snímků vily, které zachytily stavbu v celé její komplexnosti – od exteriérů v celcích, polocelcích i detailech po obdobně komponované záběry interiérů. Právě tyto fotografie proslavily Miesovo brněnské dílo. Objevovaly se nejprve na stránkách zahraničních, později i domácích periodik. Další Sandalův snímek části uličního průčelí se zaoblenou mléčnou stěnou vstupní partie domu byl reprodukován na přebalu dnes již ikonické publikace, definující nový architektonický styl. Knihu The International Style (New York, 1932) připravila také dvojice Henry-Russell Hitchcock a Philip C. Johnson. Americký teoretik architektury Philip Johnson, který vilu Tugendhat osobně navštívil v posledních srpnových dnech roku 1930, se soustředil především na její estetické kvality. Fotografické záběry podporovaly jeho názor, že její výjimečnost vychází především z použití materiálů v obývací části a z Miesova nakládání s prostorem, který popisuje jako volně plynoucí.
Teoretici i praktici československé architektonické scény se na konci dvacátých a na počátku třicátých let zabývali především otázkami minimálního typizovaného bydlení a vilu považovali za příliš okázalou. Domácí odborná periodika tuto výjimečnou stavbu ostentativně přehlížela nebo ji komentovala až dehonestujícím způsobem.
Již v roce 1931 vyšel v časopise Žijeme krátký nesignovaný text s titulem „Stavba architekta Miese van der Rohe v Brně“. Jeho autorka, kterou byla zřejmě Milena Jesenská, manželka Jaromíra Krejcara, konstatuje: „I když jde o dílo činící zjevně dojem stavby účelové a konstruktivní, podrobná prohlídka nás přesvědčí o tom, že podstata reprezentační vily nebyla opuštěna, a nejde tedy o čin, který by byl bližší budoucnosti než minulosti.“
Stavba architekta Miese van der Rohe v Brně, Žijeme, 1931, č. 9, s. 275.
Architekt Jaromír Krejcar v roce 1932 ve svém článku „Hygiena bytu“ použil vilu Tugendhat jako příklad nehodný následování. „Ze stanoviska technického pokroku a hygieny jsou tyto stavby mnohem méně významné než jednání obecní rady v Zapadlé Lhotě o zařízení primitivní kanalizace ve vsi.“
Jaromír Krejcar, Hygiena bytu, Žijeme, 1932, č. 5, s. 132–134, cit. s. 133.
Na Krejcarův text reagoval v dalším čísle časopisu Žijeme v rubrice Poznámky propagátor moderního bydlení, inženýr Miloslav Prokop. Ten brání vilu Tugendhat proti nařčení ze „sociálního hříchu“, a naopak oceňuje zejména technické vymoženosti stavby. Mimo jiné vyslovil i dnes velmi aktuální úvahu: „Stavebník, který v uvedeném případě jistě nestavěl levně, mohl jistě vystavět třeba barokní vilu. Jistě by nebyl pochválen. Další možnost – vystavět dnes již vyzkoušený průměr, který by nepřinesl nic nového. Nebo konečně – nestavět vůbec. Který postup za dnešních poměrů je tedy nejlepší? Myslím, že právě ten, který volil.“
Miloslav Prokop, Několik poznámek k článku arch. Krejcara v 5. čísle, Žijeme, 1932, č. 7, s. 250–251.
Jediné kladné hodnocení stavby v domácím tisku přinesl časopis Měsíc, který otiskl v českém překladu článek Wilhelma Bisoma, doprovázený řadou Sandalových fotografií. Bisome vilu představil jako jeden z vrcholných projevů současné duševní i technické vyspělosti.
Wilhelm Bisome, Villa arch. Mies van der Rohe, Měsíc I, červen 1932, s. 2–7.
V roce 1947 se od 16. září do 23. listopadu konala v Muzeu moderního umění v New Yorku velká monografická výstava architekta Miese van der Rohe, kterou připravil jeho obdivovatel, teoretik architektury a tehdejší tamní kurátor sbírky architektury Philip C. Johnson. Mimo jiné na ní představil i brněnské dílo Miese van der Rohe, samozřejmě ve fotografiích Rudolfa Sandala, které se objevily i v katalogu výstavy.
Philip C. Johnson, Mies van der Rohe (kat. výst.), Museum of Modern Art, New York 1947.
Další velká putovní mezinárodní výstava věnovaná dílu Ludwiga Miese van der Rohe byla připravena přímo jeho chicagským ateliérem, v jehož vedení byl Miesův vnuk Dirk Lohan. Dvě shodné kopie výstavní kolekce absolvovaly americké a evropské turné. František Kalivoda, který na počátku šedesátých let inicioval diskuzi o rekonstrukci a smysluplném využití architektonického díla světového významu, domluvil v Berlíně zapůjčení putovní výstavy i pro Brno. Jeho snahou bylo místnímu publiku zdůraznit význam brněnské vily nejen v lokálním kontextu, nýbrž i v rámci celého díla jejího architekta, potažmo moderní světové architektury. Výstavu uspořádal v brněnském Domě umění od 20. prosince 1968 do 26. ledna 1969. O výstavě, ale i o brněnské vile a záměru její rekonstrukce a jejího zpřístupnění veřejnosti referoval v časopise Architektura ČSSR.
František Kalivoda, Otázka brněnské vily Tugendhat je vyřešena, Architektura ČSSR, roč. 28, č. 4, 1969, s. 235–241.
V rámci doprovodného programu k brněnské výstavě se dne 17. ledna 1969 v Domě umění konal přednáškový večer nazvaný „Ludwig Mies van der Rohe, tvůrce vily Tugendhat“, na kterém o své vile promluvila také Greta Tugendhatová. Přepis její česky přednesené přednášky chtěl vydat František Kalivoda ve vlastní brožuře s předmluvou. Tento záměr se mu již nepodařilo uskutečnit. Poprvé byla přednáška publikována ve zkrácené formě v časopise Bauwelt v roce 1969 a česky vyšla jako samostatná publikace v roce 2013.
Dagmar Černoušková, Jindřich, Chatrný, Jitka Pernesová (eds.), Grete Tugendhat. František Kalivoda. Brno 1968–1969, Brno 2013.
Dnes je vila Tugendhat samozřejmou součástí všech publikací věnovaných meziválečné moderně, neboli internacionálnímu stylu, jak jej nazvali Philip Johnson a Henry-Russell Hitchcock. Miesova ikonická stavba požívá od roku 2001 nejvyšší možné památkové ochrany díky svému zapsání na Seznam světového dědictví UNESCO. V Čechách je pak jakousi metaforou progresivní moderní architektury i v běžném tisku. Že její etablování mezi ikonické realizace světové architektury nebylo jednoduché, dokládají prezentované texty poslední výstavy z třídílné série RE.FLECTION.TUGENDHAT.90 oslavující výročí dokončení stavby.
Autorky: Lucie Valdhansová, Barbora Benčíková, Ludmila Haasová, Neli Hejkalová
Architektonické řešení: Studio PIXLE
Grafické řešení výstavy a doprovodných tiskovin: Studio PIXLE
Jazyková korektura: Kateřina Havelková Štěpančíková
Překlad: Stephan von Pohl
Poděkování: Moravská zemská knihovna, Museum of modern Art New York, Universitätsbibliothek Heidelberg
Výstavu připravilo Studijní a dokumentační centrum vily Tugendhat a byla realizována s finanční podporou MK ČR. Výstava je součástí programu oslav Vila Tugendhat 90, nad nímž přijala záštitu Česká komise pro UNESCO.