Ústav tělesné kultury Karly Hladké, cvičící děti na zahradní terase, 1945 - 1950

Tugendhatovi opustili Brno v květnu 1938. Díky svým kontaktům v Německu měli velmi dobré informace o vývoji situace, v níž by jejich setrvání v Brně znamenalo jistý rozsudek smrti pro celou rodinu. Paní Greta již od roku 1933, po nástupu Adolfa Hitlera k moci, vyvíjela aktivity pro Ligu za lidská práva, která zajišťovala finanční a praktickou pomoc politickým uprchlíkům z Německa. Ačkoli Tugendhatovi nežili příliš bohatým společenským životem, byť jejich dům se k tomu přímo nabízel, pořádali ve vile každoročně bridgeový turnaj až pro stovku pozvaných hostů. Výtěžek této akce byl věnován právě Lize za lidská práva.V květnu 1938 odjela paní Greta s dětmi do švýcarského Sankt Gallen. V Brně zůstal pan Fritz s guvernantkou Irene Kalkofenovou, s níž připravoval k transportu osobní věci a některé kusy nábytku. Irene Kalkofenová (1909-2004) pocházela z Berlína a měla německou národnost i státní příslušnost. U Tugendhatových pracovala snad již v Německu a v Brně pak od září 1928 do září 1929 a poté od února 1931, tedy prakticky od jejich nastěhování do vily. Z Brna odjela počátkem července 1938 do Anglie. V roce 1995 paní Irene Kalkofen vilu ještě osobně navštívila.

Počátkem října 1939 byl dům konfiskován Gestapem a od ledna 1942 se stal majetkem Německé říše. Na podzim 1940 se v něm pohyboval německý voják, student architektury, Louis Schoberth. Spřátelil se s Gustavem Lösslem, šoférem Tugendhatových, který v domě zůstal až do začátku září 1941. Dle Schoberthova svědectví nebyla již na podzim 1940 ve vile zaoblená příčka z makassarského ebenu a chyběla většina mobiliáře. K radikálním stavebním změnám došlo ve čtyřicátých. letech, kdy zde měl byt a kancelář Walter Messerschmidt, ředitel Klöcknerwerke v Brně. Ten dal např. zazdít prosklenou mléčnou stěnu v uličním průčelí a průchod na horní terasu, zvýšit komín a vestavět další příčky v interiérech.

Při osvobozování Brna sovětskou armádou v dubnu 1945 se na devastaci domu podepsal jezdecký oddíl maršála Malinovského. Paní Vlasta Hvozdecká vzpomíná: „Odbourali plot zahrady asi v délce 6 m a tudy na koních jezdili po Černých Polích, kde plenili byty. A protože jsme bydleli přímo proti zničenému plotu zahrady Tugendhatových, byli jsme tímto počínáním zděšeni. Z okna obývacího pokoje jsme viděli pouze bývalou zimní zahradu ve vile. Z nádherné společenské místnosti si udělali stáj pro koně!“ Zbytky nábytku posloužily jako palivové dřevo, linoleum na podlaze bylo zničeno koňskými kopyty, prosklené stěny byly následkem tlakových vln při bombardování rozbité. Stav domu na konci války byl vylíčen dostatečně výmluvně v písemném protokolu. Např. na terase „poškozená lavice a (…) poházeny části nábytku (…)“, v bytě domovníka „vše v dezolátním stavu, zpustošené, vybité, rozlámané, na zemi plno střepů, smetí a špíny, hadrů, různých odpadků, skla apod.“ V hlavním obytném prostoru „velké okenní tabule roztřískané, všude plno skla a koňského trusu, poněvadž v celé vile byli ubytováni koně. Zůstala pouze onyxová deska, vestavěná knihovna (…).“ V technickém podlaží „chyběly motory ke stroji pro výměnu vzduchu a pro spouštění oken, v kotelně poškozeny kotel (…).“ Odstraněním škod byl pověřen brněnský stavitel Albín Hofírek. Rozbité okenní tabule byly provizorně zaskleny, linoleum v hlavním obytném prostoru nahradil červený xylolit.

Od srpna 1945 do června 1950 ve vile působila soukromá taneční škola profesorky brněnské konzervatoře Karly Hladké. V říjnu 1950 byl objekt převeden do vlastnictví československého státu. Bylo zde zřízeno rehabilitační středisko pro děti s vadami páteře, které zde působilo jako součást nedaleké dětské nemocnice až do konce sedmdesátých let.