Vila Tugendhat je „ikonou“ moderní architektury, dílo architekta Ludwiga Miese van der Rohe. Protože byla dokončena již před osmdesáti lety, je zároveň i památkou a jako památka má už také něco „nažito“. Ostatně ikonou se nestala hned - i když diskuze se kolem ní otevřely bezprostředně po dokončení. Tou se stala až později, až si lidé všimli, že slouží jako zdroj pro další vývoj architektury, že je zhmotněním myšlenky celého hnutí.
Aby nedošlo u takto důležitého zdroje autentických informací k jejich pokřivení a úbytku právě dokončovanou obnovou, volili autoři a mnozí další zainteresovaní odborníci cestu maximálního zachování a prezentace originálu - jeho autentické hmoty. To znamená, že při slavnostním otevření nebude prezentována vila jako zbrusu nová, ale jako architektonicky celistvý soubor restaurovaných originálů. Dílo přesto působí již nyní svou architekturou, což při zachování vypovídací hodnoty považujeme za nesporný úspěch.
Jedním z takových restaurovaných a ve velké míře i prezentovaných originálů je komplet vnějších omítek stěn a stropů, který je zároveň nejvíce viditelný na první pohled. Ačkoli do slavnostního znovuotevření vily ještě nějaký čas zbývá, je práce na vnějších omítkách prakticky dokončena. Máme zde co do činění s restaurovaným originálem, z cca osmdesáti procent dochovanou omítkou z roku 1930 i s jejími vadami a stopami po utrpěných šrámech. Že nevypadá jako nová, neunikne při detailním ohledání asi nikomu, a to je dobře - pro zaujatého návštěvníka tak vzniká možnost téměř intimního seznámení. Můžeme si rukou pohladit stejný líc omítky, který hladil Fritz Tugendhat, jeho rodina, hosté. Líc omítky, který již tehdy nesl stopy ruční práce několika různých zedníků, každého s trochu jiným rukopisem a jiným vztahem k pečlivosti. Pozorným okem lze vyčíst i stopy dalších desetiletí života domu, zásahy - ať již prováděné bez respektu nebo ty, které se snažily domu pomoci.
Takové stopy v podobě tušených instalačních drážek, prasklin, švů po přestavbách nalezneme na domě všude tam, kde stav dovolil restaurovat a prezentovat původní líc omítky jen s lehkým sjednocujícím zátěrem. Na zbylé přibližně třetině ploch byl stav originálu příliš útržkovitý, proto byl restaurován a pietně překryt tenkou vrstvou nové omítky.
Vraťme se však znovu na začátek. Mnohé informace ohledně originálních omítkových vrstev, ukrytých pod pozdějšími nánosy povrchů byly zjištěny již v projektu na základě předcházejících průzkumů. Nebyl však zcela jasný rozsah dochovaného materiálu a hlavně stav omítky, zejména stav původního líce fasády. Nebylo také jisté, jakým způsobem by se vyčištění na původní líc projevilo jeho poškozením. Proto nebylo hned možné stanovit, zda půjde původní omítku restaurovat tak, aby posléze mohla zůstat viditelná.
První fází restaurování bylo tedy čištění - ve smyslu sejmutí pozdějších vrstev. Byla vytvořena pilotní plocha, očištěná mikrotechnikou restaurátorem s cílem zjistit přesné původní provedení líce omítky s její povrchovou úpravou. Poté byla celá fasáda o něco méně vyčištěna pomocí vibrujících jehliček v kombinaci s jemným tryskáním abrazivem. Díky zvolenému přístupu se vždy práce zastavila těsně před nebo na líci originálu. Také byly opatrně odstraněny všechny pozdější záplaty a zazdívky. Po uvedeném zásahu bylo možno krátkou dobu vidět originál zcela „nahý“, tak jak se dochoval. Líc byl jemně zrnitý, s velkými nepravidelnostmi v jednotlivých plochách, pergamenové barvy. Byly zde praskliny starší i novější, některé z nich jsou natolik svázány s konstrukcí domu, že se jistě objeví i v budoucnu. Plochy atiky a úseky u soklů a parapetů byly bez omítky.
Pochopitelně takový zůstat originál nemohl, a to jak z technických, tak z architektonických důvodů - následovala tedy fáze doplnění jádra, tedy vlastně tvaru fasád. Tady již bylo rozhodnuto, které části stavby budou překryty celoplošnou vrstvou lícové omítky, zde doplňky mohly být lícovány do roviny s originálem. Naopak v plochách, určených k prezentaci v originálu, musely být doplňky o několik milimetrů za původním lícem tak, aby na nich prováděné lícové omítky nepřekryly sousedící originál a dotýkaly se ho „na sraz“. Takto připravené líce byly napuštěny sjednocujícím lazurním vápenným nátěrem, jehož poslední vrstva je vlastně přípravou pro další podobný nátěr, zajišťující v budoucnu údržbu.
Z hlediska použitých materiálů bylo vše podřízeno materiálovému složení originálu. Maltové doplňky byly míchány na základě rozboru původní malty z bratčického písku, hašeného vápna, bílého cementu a metakaolínu. Vrchní lícové tenkovrstvé omítky pak obsahují navíc ještě mramorovou moučku. Závěrečné lazurní nátěry jsou vápenné a jsou barevně dotónovány výluhem z bratčického písku dle původní barevnosti. Z použití byly vyloučeny všechny chemické přísady a syntetické materiály.
Celkový výsledek je možno do jisté míry posoudit již nyní, i když chybí ještě jeden vápenný nátěr, který je potřeba provádět po naprostém vyzrání celého díla někdy v sezóně 2012. Jde o výsledek práce projektanta, restaurátora - dodavatele, restaurátora poradce, památkářů a dalších odborníků, včetně zahraničních. Společným základem všech úvah se stalo vědomí, že pracujeme s původní informací, dochovanou prostřednictvím hmatatelného originálu i s jeho pozdějším vývojem. Víme, že v rámci Miesovy koncepce návrhu vily nebyly na omítku kladeny zvláštní požadavky, nebyla určena jako nositel výtvarné hodnoty, ale jako její součást. Nesmíme také pominout ochrannou funkci omítek a její udržitelnost do budoucna. Na pomyslném rozhraní mezi těmito fakty se pohybuje zvolená metoda obnovy.
Ing. arch. Marek Tichý, spoluautor obnovy vily