Volně stojící třípodlažní vila je zasazena ve svažitém terénu a je orientována na jihozápad. V prvním podlaží (suterén) je technické zázemí. Druhé podlaží (přízemí) tvoří především hlavní obytný a společenský prostor se zimní zahradou a terasou a dále kuchyně s příslu šenstvím a místnostmi pro personál. Ve třetím podlaží (patro) je hlavní vstup z ulice s průchodem na terasu, vstupní hala, pokoje rodičů, dětí a vychovatelky s příslušenstvím. Samostatně přístupný je byt šoféra s garáží a terasa.

V místě uliční čáry je dům zajištěn mohutnou opěrnou betonovou zdí, čímž vznikla dilatace mezi vysokou hranou terénu při ulici Černopolní a vlastní stavbou. Konstrukci omítnuté stavby tvoří ocelový skelet, železobetonové stropy a cihelné výplňové zdivo. Subtilní nosné sloupy křížového profilu jsou zakotveny v betonových patkách a procházejí zčásti zdivem a zčásti v prostoru všemi podlažími. V obytném prostoru mají lesklý chromový kryt. Jednotlivé funkční zóny v něm odděluje příčka z medově žlutého onyxu s bílou kresbou, který pochází z pohoří Atlas v africkém Maroku a půlkruhová stěna z makassarského ebenového dřeva vytěženého na ostrově Celebes v jihovýchodní Asii. Dalšího oddělení prostor bylo možno dosáhnout zatažením závěsů ze šantungového hedvábí a sametu. „Viděli jsme nejdříve půdorys jedné obrovské místnosti s jednou okrouhlou a jednou volně stojící stěnou. Pak jsme si všimli malých křížků v pěti metrových odstupech. Zeptali jsme se: „Co je to?“ Načež Mies zcela samozřejmě: „To jsou železné podpěry, které ponesou celou stavbu.“ Tenkrát nebyl ještě postaven žádný soukromý dům se železnou konstrukcí. Není divu, že jsme byli překvapeni. Přes to, plán se nám velice líbil.“  

V „plynoucím“ obytném prostoru dominovalo reprezentativní posezení před onyxovou stěnou a jídelna, vymezená křivkou makassarského ebenu. Se zahradou mohl být interiér propojen spuštěním dvou velkých okenních tabulí. Za onyxovou příčkou byla pracovna s knihovnou a přilehlou zimní zahradou. Za ebenovou zaoblenou příčkou bylo posezení u stěny z mléčného skla, kterou bylo možno světelně iluminovat. 

Stavbu realizovala za autorova dozoru a za přispění řady domácích i zahraničních firem brněnská stavitelská firma bratří Mořice a Artura Eislerových. Dokončena byla v prosinci 1930, kdy se manželé Tugendhatovi nastěhovali. „Od prvního okamžiku jsme si dům velice oblíbili. (…) Když jsme byli sami, tak jsme seděli v knihovně, ale s přáteli jsme rádi trávili večery před skleněnou stěnou zezadu osvětlenou, která vrhala jemné a pěkné světlo. Mnohem více jsme si užívali domu na jaře a v létě. Pokud byly děti malé, žili jsme s nimi stále na terase. Měly tam svoji vaničku na šplouchání a ve stínu rozrostlého polygonu bednu s pískem. Jezdily po celé terase na svých kolečkách a autíčkách.“

Zcela mimořádné na svou dobu bylo provozní a technické zázemí a vybavení domu. Dvě velká okna, první proti onyxové příčce a druhé v jídelním prostoru, bylo možno pomocí elektromotorů spouštět až k podlaze. V suterénu byla kotelna a prostor pro koks, sklep, komora na nářadí a na ovoce, prádelna, sušárna a žehlírna a dále „molová komora“ na uskladnění kožichů. Nechyběla temná komora Fritze Tugendhata, který byl vášnivým foto a kino amatérem. V domě byl rozvod pitné a užitkové vody a byl zde zaveden systém vzduchotechniky - kombinace topení, ochlazování a zvlhčování. „Aby se velký prostor nezohavil topnými tělesy, bylo vytvořeno klimatické zařízení, které bylo možno v létě použít jako vzdušné chlazení. Ačkoli v té době nebylo ještě dostatek zkušeností s takovým zařízením v soukromých domech, fungovalo toto topení vzduchem výtečně. Půl hodiny po otevření bylo v celém prostoru teplo.“ K technické dokonalosti patřilo i bezpečnostní a signalizační zařízení. „V noci byl přechod z ulice na terasu uzavřen fotobuňkou, abychom mohli bez obav nechat otevřené dveře z ložnice na terasu.“