Snahy o obnovu a smysluplné využití jedné z nejslavnějších vilových staveb na světě začaly dostávat jasnější obrysy počátkem šedesátých let. Prvním konkrétním krokem byl v prosinci 1963 zápis vily Tugendhat do seznamu nemovitých kulturních památek. Hybatelem veškerého dění byl brněnský architekt František Kalivoda (1913-1971). V politické a společenské atmosféře tehdy socialistického Československa byl schopen prosadit a realizovat skvělé projekty v různých oblastech kultury - od publikací až po organizaci mezinárodních akcí věnovaných slavným brněnským osobnostem jako byl Viktor Kaplan nebo Adolf Loos. Díky odborné orientaci na poli architektury a výjimečným privátním kontaktům se světovými osobnostmi v oboru intenzivně pracoval na rehabilitaci domu. Navázal osobní korespondenci s Gretou Tugendhatovou, která tehdy žila ve švýcarském Sankt Gallen. Ta pak na jeho osobní pozvání v listopadu 1967 navštívila Brno. Po návratu do Švýcarska Kalivodovi napsala: „Byla jsem minulý týden poprvé za 29 let v Brně a zcela zděšena stavem domu. Tím naprosto nemyslím, že by byl dětskou nemocnicí zanedbáván, je naopak udržován velmi čistý a v pořádku. Ale stavební změny, které byly udělány, jsou tak zlé, že si vůbec nelze učinit představu o tom, jak dům původně vyhlížel, a nelze ho dnes v žádném případě nazývat hezkým. Vůbec by nikomu nemohlo přijít na mysl, že se tu jedná o nějaké zvláštní stavební dílo.“

Od 20. prosince 1968 do 26. ledna 1969 proběhla v brněnském Domě umění výstava díla Ludwiga Miese van der Rohe, která byla připravena ve dvou shodných kolekcích v Chicagu a v Západním Berlíně. Do Brna se dostala díky iniciativě památkového úřadu a osobnímu nasazení Františka Kalivody. V rámci výstavy proběhla 17. ledna 1969 jednodenní mezinárodní pracovní konference a tentýž den se v Domě umění uskutečnil přednáškový večer. Na něm vystoupila Greta Tugendhatová s česky předneseným projevem o okolnostech a průběhu stavby vily, o jejím interiérovém, materiálovém a technickém vybavení a o komunikaci stavebníků s architektem. Zde také opět zaznělo Miesovo: pak nestavím. „Když se ale můj manžel postavil proti tomu, aby všechny dveře sahaly od podlahy až ke stropu, neboť mu takzvaní odborníci namluvili, že takové dveře se musí zbortit, odvětil Mies: Pak nestavím. Zde byl dotčen hlavní princip stavby a o tom se nedalo s ním mluvit.“ Výstava měla nesmírný ohlas. Osobní účast Grety Tugendhatové a architekta Dirka Lohana, vnuka Ludwiga Miese van der Rohe, který tehdy nemohl do Brna přijet, se stala obrovským příslibem. Miesův chicagský ateliér byl připraven kooperovat při obnově vily.

V dubnu 1969 jednal František Kalivoda o regeneraci zahrady se spoluautorkou jejího projektu Markétou Roderovou-Müllerovou, která byla připravena vypracovat plán osázení zahrady podle Miesovy koncepce. Ve hře byl také záměr propojení zahrady vily Tugendhat se zahradou Löw-Beerovy vily, které tvořily vždy územní, i když nikoli architektonický celek.

Po okupaci Československa v roce 1968 a zejména po nastupující politické linii v roce 1969 se však situace zásadně proměnila a uvolněným poměrům byla učiněna přítrž. Přestože do dubna 1970 Greta Tugendhatová ještě několikrát Brno navštívila, byly snahy o obnovu vily utlumeny. Definitivní tečkou za touto etapou se stalo také úmrtí hlavních protagonistů veškerého dění (Ludwig Mies van der Rohe zemřel v srpnu 1969, Greta Tugendhtová zemřela v prosinci 1970 a František Kalivoda zemřel v květnu 1971). V roce 1979 pak bylo zamítnuto dceři architekta Georgii van der Rohe ve vile Tugendhat natočit záběry do filmu o životě a díle jejího otce. 

V roce 1980 přešla vila Tugendhat z majetku státu do majetku města Brna a začala tak nová etapa její historie. Byla sice kompromisem, avšak nezbytným a přínosným.