21. 11. – 27. 12. 2020 / prodlouženo do 13. 6. 2021

Původní podobu vlastní rodinné vily, kterou si v letech 1929–1930 nechali postavit manželé Greta a Fritz Tugendhatovi podle návrhu architekta Ludwiga Miese van der Rohe, známe nejen ze snímků brněnského fotografického ateliéru de Sandalo, ale i z privátních rodinných fotografií. Fritz Tugendhat dokumentoval život v domě pouhých osm let, než jej byla rodina nucena v první polovině roku 1938 opustit před hrozícími nacistickými pogromy. Vilu zabavilo již počátkem října 1939 gestapo a hrozila jí buď radikální přestavba, či dokonce demolice. V této době se z ní ztratila řada původního vybavení včetně makassarské příčky vymezující jídelní kout. V roce 1942 se dům stal majetkem Německé říše, novým nájemcem pak byl od června 1943 obchodní ředitel zbrojařské fabriky Klöckner-Flugmotoren Walter Messerschmidt, který vile naposledy navrátil její funkci rodinného domu. 

Devastující byly pro vilu především události konce světového válečného konfliktu. Nepoškodilo ji ani tak bombardování spojenci, ale především příchod jezdeckého oddílu Malinovského armády, který se nejen k architektuře choval nevybíravě. Rozsah škod popisuje protokol o stavu domu z léta 1945, který podobně jako očití svědci hovoří o ustájení koní a rozdělávání otevřených ohňů přímo v interiérech vily. Národní správa škody nahlásila Stavební skupině pro okamžitá opatření v Brně, jejich opravou byl pověřen brněnský stavitel Albín Hofírek a zasloužila se o ně také Karla Hladká, která od 1. srpna 1945 za ne zcela jasných okolností vilu převzala a zřídila v ní soukromou taneční školu, resp. „Ústav tělesné kultury Karly Hladké“.

Poválečné, především záchranné stavební zásahy do tělesa vily nebyly nijak výrazné vyjma barevně akcentované nové xylolitové podlahy hlavního obytného prostoru, který se na třicet let proměnil v tělocvičnu. Rodina Tugendhatova s návratem do Brna původně počítala, jak dokládá mimo jiné žádost o zachování československého občanství z 26. října 1945 a žádost o navrácení nemovitého majetku z roku 1947. Jejich představy o návratu do Československa zhatil politický převrat v únoru 1948. Taneční škola byla kvůli svému soukromému charakteru nucena k 30. srpnu 1950 vilu opustit.

Její fungování dokumentuje řada fotografií ze soukromých archivů uložených ve Studijním a dokumentačním centru vily Tugendhat.

Dům následně přešel do vlastnictví československého státu, který jej v říjnu 1950 přidělil Státnímu ústavu léčebného tělocviku, takže poválečné funkční využití domu zůstalo zachováno. V roce 1955 dostala vilu do správy nedaleká Dětská nemocnice, která v ní zřídila rehabilitační oddělení pro děti s vadami páteře, provozované až do roku 1979. Nový lékařský provoz si žádal nutné stavební úpravy, které proměnily původní rodinný dům ve zdravotní středisko. V horním obytném patře, v původních ložnicích Tugendhatových, vznikly ordinace lékařů, v dětských pokojích pak učebny s lehátky pro děti, hlavní obytný prostor zůstal nadále tělocvičnou a do technického podlaží byly situovány šatny. Přesto stavební a umělecká podstata objektu zůstala zachována, ačkoli elegantní rodinný dům vila Tugendhat evokovala již málokomu. 

Podobu vily z této doby známe ze slavných fotografií Miloše Budíka z roku 1956, jeho nejslavnější fotografie „Tělocvična 1956“ doslova obletěla svět a získala řadu ocenění na mezinárodních výstavách od Japonska přes Singapur, Mnichov, francouzský Saumurois až po New York. 

Šedesátá léta ve vile Tugendhat dokumentují fotografie z Národního památkového ústavu od Čestmíra Šíly i ze soukromých archivů.

V barvě vilu, a zejména její hlavní obytný prostor s dominantním červeným xylolitem na podlaze fotografoval architekt Peter Zerweck, který zahradu vily poněkud ilegálně navštívil v září roku 1969. Díky proskleným stěnám mohl nahlédnout i do jejího hlavního obytného prostoru.

Na nevhodné stavební úpravy i využití objektu poukazovala dlouhodobě řada odborníků, mezi nimiž sehrál zásadní roli brněnský architekt František Kalivoda. Ten počátkem 60. let inicioval diskuzi o rekonstrukci a smysluplném využití architektonického díla světového významu. Poprvé také vyslovil myšlenku, že by se vila Tugendhat mohla stát „jako nemovitá kulturní památka jediným exponátem moderní architektury v Československé socialistické republice“. Stejného názoru byla i zadavatelka vily Greta Tugendhatová. Zásluhou Františka Kalivody a dalších architektů, ale i díky celosvětové odborné recepci mezinárodního stylu byla roku 1963 vila zapsána na seznam nemovitých kulturních památek.

Tím však Kalivodovy aktivity neutichly – naopak. Aby zdůraznil význam brněnské vily nejen v lokálním kontextu, nýbrž i v rámci celého díla jejího architekta, potažmo moderní světové architektury, uspořádal v brněnském Domě umění výstavu Ludwig Mies van der Rohe, tvůrce vily Tugendhat (20. 12. 1968–26. 1. 1969). V jejím rámci se dne 17. ledna 1969 konal „přednáškový večer s barevnými diapozitivy“, na kterém promluvili vedle osobností brněnské meziválečné architektury Bohuslava Fuchse a Františka Kalivody, památkáře architekta Jiřího Grabmüllera také prominentní mezinárodní hosté – architekt Dirk Lohan (vnuk Miese van der Rohe a vedoucí jeho ateliéru v Chicagu) a Greta Tugendhatová. Právě přednáška původní majitelky vily se stala jedním z důležitých pramenů pro detailní poznání Miesova záměru, ale i nedokonalostí, se kterými se museli vyrovnávat nejen stavebníci, nýbrž i restaurátoři v následujících letech. Kalivodovo snažení nebylo jen teoretické, památkovou obnovu vily plánoval velmi realisticky. Vedl rozhovory se spoluautorkou návrhu zahrady Markétou Müllerovou nebo s Miesovými chicagskými ateliéry, které přislíbily rehabilitaci vily provést. Zároveň se v letech 1969 podařilo zajistit geodetické zaměření objektu s detailním zakreslením řady prvků včetně zařizovacích předmětů. Avšak nástup normalizační politiky a úmrtí hlavních protagonistů – Ludwig Mies van der Rohe zemřel 17. srpna 1969, Greta Tugendhatová tragicky zahynula 10. prosince 1970 a František Kalivoda zemřel 19. května 1971 – přípravy realizace památkové obnovy výrazně zpomalily a nakonec zcela zastavily.

Vila dále chátrala a vinou jejího nevhodného využití a nedostatečné údržby byla na konci sedmdesátých let v tak špatném stavu, že ji musela opustit i Dětská nemocnice, která získala pro rehabilitační účely nové prostory. 

Havarijní stav vily v této době dokumentují fotografie uložené v Archivu města Brna z roku 1980. 


Roku 1980 byl objekt v Černopolní ulici č. 45 převeden ze státního vlastnictví do majetku města. Znovu se tedy otevřela debata o nutnosti rozsáhlé rekonstrukce domu. Kalivodovu „štafetu“ převzali především tehdejší ředitel Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody Jiří Grabmüller a ředitel brněnské pobočky Státního ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO) Josef Němec. Nový majitel objektu – město Brno (v roli investora vystupoval odbor vnitřních věcí Národního výboru města Brna) – se rozhodl přistoupit k obnově vily. Projekční tým pod vedením Kamila Fuchse tvořili Jarmila Kutějová, Josef Janeček a Adéla Jeřábková, projekt se připravoval jeden rok. Záměrem investora bylo proměnit vilu funkčně v reprezentační objekt města včetně ubytovacích kapacit, který bude sloužit pouze vybraným prominentům. Přístup veřejnosti byl od začátku vyloučen. Realizaci prováděl Stavební podnik města Brna, který ještě před vyhotovením projektu ústavem SÚRPMO stavbu odstrojil a zničil řadu původních prvků. Projektanti v přípravné fázi vycházeli z archivních plánů ze sbírek Muzea města Brna a i přes nutné výrazné funkční změny se snažili zachránit podstatu stavby. Jejich předsevzetí uchovat co největší počet autentických detailů nebylo ani po dobu realizace stavby vůbec jednoduché, architekti často bojovali s direktivními požadavky investora. Práce tehdy trvaly čtyři roky a celkové náklady činily 10 milionů korun. Zahraniční odborná veřejnost ohodnotila projekční tým Kamila Fuchse zvláštní cenou na Světovém bienále architektury v bulharské Sofii v roce 1987. 

Fotografie pořízené těsně po dokončení obnovy vily, které jsou dnes uložené v Archivu města Brna, ukazují zařízení vily sektorovým nábytkem i volným mobiliářem ze slovenské fabriky Kodreta sídlící v Myjavě. Kusy nábytku s chromovanými kovovými nohami měly snad částečně evokovat Miesův nábytek, jehož pořízení bylo z politických důvodů autorům rekonstrukce zakázáno.

Vila Tugendhat se od poloviny osmdesátých let stala mimo jiné i jevištěm mnohých politických jednání, a to i v době porevoluční, kdy zde tehdejší ministerští předsedové rokovali o rozdělení Československa, které vyvrcholilo podpisem bilaterální smlouvy dne 26. srpna 1992.

Tento nejdůležitější akt porevolučních dějin Československa dokumentovala tehdy řada novinářů. Slavnou se stala zejména fotografie Jefa Kratochvíla, ale velmi podobné snímky pořídila i fotografka Michaela Dvořáková. 

Teprve v roce 1993 rozhodla Rada města Brna o kulturním využití vily. Přispěla k tomu také více než dvacet let neutuchající snaha domácích i zahraničních odborníků o zpřístupnění vily veřejnosti. Již roku 1991 byla na kongresu ve Washingtonu iniciována rezoluce American Institute of Architects pod názvem „Continued Restoration of the Villa Tugendhat“. S politickým převratem a nově nabytou svobodou se otevřely i u nás možnosti angažovanosti občanské společnosti, chopili se jich i Jiří Adam, Jan Otava a Jindřich Škrabal, kteří v roce 1993 spoluzaložili Fond vily Tugendhat, jehož prvním předsedou byl zvolen Jan Dvořák. Hlavním cílem fondu bylo získat prostředky na rekonstrukci vily a její zpřístupnění veřejnosti. Podobný úkol si předsevzal i v Londýně založený spolek Friends of Tugendhat. Město Brno, vlastník památky, svěřilo vilu k 1. červenci 1994 do péče novému správci, Muzeu města Brna. To stavbu zpřístupnilo veřejnosti jako instalovanou památku moderní architektury – první v České republice, avšak pouze v nepravidelném režimu a bez výrazných úprav historické vrstvy osmdesátých let. Vila, jež byla v následujícím roce prohlášena národní kulturní památkou, tak získala charakter muzejní instituce. Zároveň město díky vytrvalé snaze zdejších odborníků a naléhání členů Fondu vily Tugendhat konečně vyčlenilo finanční prostředky na úpravu hlavního obytného prostoru vily, a to podle projektu architektů Jana Dvořáka a Petera Lizoně. Do interiéru byly instalovány repliky původního nábytku a také bronzová kopie Lehmbruckova torza. Slavnostní otevření nově rekonstruovaného hlavního obytného prostoru se konalo 27. března 1996.

Podobu vily v 90. letech dokumentoval před počátkem druhé komplexní památkové obnovy v roce 2010 fotograf David Židlický.


Lucie Valdhansová 

Autorky: Lucie Valdhansová, Barbora Benčíková, Ludmila Haasová, Neli Hejkalová
Architektonické řešení: Studio PIXLE
Fotografie: Archiv města Brna, Miloš Budík, Michaela Dvořáková, Muzeum města Brna, Národní památkový ústav, Generální ředitelství, Národní památkový ústav, ÚOP Brno, Miroslav Pavliňák, soukromé archivy, Studijní a dokumentační centrum vily Tugendhat (SDC-VT), Čestmír Šíla, Peter Zerweck, David Židlický
Grafické řešení výstavy a doprovodných tiskovin: Studio PIXLE
Jazyková korektura: Kateřina Havelková Štěpančíková
Překlad: Stephan von Pohl



Výstavu připravilo Studijní a dokumentační centrum vily Tugendhat a byla realizována s finanční podporou MK ČR. Výstava je součástí programu oslav Vila Tugendhat 90, nad nímž přijala záštitu Česká komise pro UNESCO.